Škola volá na Blog.cz

Thajsko

Thajsko znamená "Země svobodných" - jako jediný stát v jihovýchodní Asii nebylo nikdy kolonizováno. Jeho vlajku tvoří dva červené pruhy nahoře a dole, mezi nimi je pak modrý silnější pruh symbolizující monarchii. Bílé pruhy označují buddhismus.
Leží v srdci Zadní Indie u Thajského zálivu. S rozlohou 513 115 km2 se Thajsko velikostí podobá Francii. Nachází se mezi 6° a 21° severní šířky a 97° a 106° východní délky, na severu hraničí s Barmou a Laosem, na západě s Barmou, na východě s Kambodžou a Laosem a na jihu s Malajsií. Největší vzdálenost ze severu na jih je kolem 1500km, ze západu na východ kolem 800km.
Panuje zde tropické podnebí. Horké, vlhké období od března do května, monzunové deště od května do října.
Hlavou státu je král. Je zde velice oblíben, Thajci netolerují žádnou kritiku na něj. Významný vliv ve společnosti hraje buddhismus působící jako jednotící prvek. Na severu a severovýchodě země žije asi 600 000 příslušníků různých kmenů, které mají vlastní jazyky a kulturu. Thajsko se potýká s problémem sexuální turistiky. Ženy z chudého severovýchodu provozují prostituci v Bangkoku a Pattaji. Pokračující rychlá industrializace země vede k velkému nahromadění lidí v hlavním městě.
Hospodářství zaznamenává v poslední době v Thajsku rychlý růst, na vzestupu je zvláště zpracovatelský průmysl. Thajsko je považováno za hlavního vývozce rýže a gumy, bohaté jsou také zásoby zemního plynu. Významným podíl na ekonomice země má cestovní ruch. Pro lepší přiblížení si Thajsko rozčleníme do několika částí.
Centrální Thajsko - Centrální oblast je považována za srdce země. V podstatě se jedná o údolní nivy vytvořené řekou Chao Phaya. Tato oblast je nejúrodnější částí země a díky rozsáhlé síti kanálů a zavodňovacích systémů, je hlavní oblastí pěstování rýže. Je také nejhustěji obydlenou oblastí země, s Bangkokem, ve svém středu.
Severní Thajsko - Tato oblast skládá se ze série pohoří s průměrnou výškou 1 200m nad mořem, do kterých se zařezávají strmými údolími řeky Ping, Wang, Yom, a Nan. Rozlehlá část těchto hor je ještě krytá tropickým monzunovým pralesem. Nejcennější dřevo - teak bylo dříve těženo ve velkém rozsahu (vláda nyní vyhlásila plný zákaz těžby ). Hora Doi Inthanon, s výškou 2 595m nejvyšší bod v zemi, se nachází v nejvzdálenější severozápadní oblasti. První tři Thajská království v Indočíně měla svá sídla v severním Thajsku, u Sukhothai, Chiang Mai a Chiang Saen. Druhé největší město dnešního Thajska, Chiang Mai, je centrem severní oblasti. Nejsevernější část Thajska patří do oblasti přezdívané Zlatý trojúhelník - jedné z hlavních oblastí výroby opia na světě.
Severovýchodní Thajsko - Oblast je tvořena z velké části plošinu nazývanou Khorat s průměrnou nadmořskou výškou 200m. Zdejší půdy jsou chudé a písčité a srážky jsou velice sporé s výjimkou období dešťů od června do října, kdy je velká část zaplavená. Oblast je nevhodná k intenzivní zemědělské výrobě a je pokryta savanovým porostem a keři. Severovýchod je nejméně vyvíjecí se oblastí země, a nejméně navštěvovaný turisty.
Východní pobřeží - Tato část země, geograficky jižní okraj severovýchodního Thajska podél Thajského zálivu, tradičně nebyla považována za oddělenou oblast. Dnešní členění je založeno spíše na administrativních a sociálních faktorech než na geografických důvodech. Oblast je považována po centrální části za druhou nejbohatší část země. Východní pobřeží má rozvinutou průmyslovou a turistickou infrastrukturu. Mimoto je proslulá pěstováním durianu a manga a také nalezišti drahých kamenů (rubíny a safíry).
Jižní Thajsko - Zabírá severní polovinu Malajského poloostrova. Oblast je hornatá. Venkov je často úchvatný, a to se stalo předpokladem pro mohutný rozmach turistiky. Tradiční přírodní zdroje jsou cín a guma.
Hory
Nejvýznamnější hory země jsou: Doi Inthanon 2 595m , Doi Pha Ham Pok 2 297m , Doi Luang 2 195m, Doi Suthep 2 185m a Doi Pha Cho 2 024m.
Řeky
Nejdůležitější řeky jsou: centrální Thajsko: Chao Phaya (365km) a Pasak (513km). severovýchod: Mekong (4335km, jen částečně v Thajsku), Chi (442km), Mun (673km). sever: Ping (590km), Wang Wang (335km), Yom (555km), Nan (672km). západ a jih: Maeklong (140km), Petchburi (170km), Tapi (214km), Pattani (165km).

Úřední název Thajské království
Datum vytvoření 1946
Hlavní město Krung Thep (Bangkok)
Počet obyvatel 56,9 milionů
Celková rozloha 513 120 km2
Lidnatost 110 obyvatel na km2
Jazyky Thajština, čínština, malajština, angličtina, ostatní
Náboženství Buddhisté 95%, ostatní 5%
Obyvatelstvo Thajci 75%, Číňané 14%, Malajci 4%, ostatní 7%
Státní zřízení Konstituční monarchie
Měna Baht = 100 satangů

Dějiny Tibetu

Asi před 15-ti tisíci lety byli první zmínky o Tibetu. Odborníci se domnívají, že Tibeťané patřili ke kočovným kmenům ze severu, které migrovali ze středovýchodní Asie jihozápadním směrem. Kmeny se přesouvali do pánve řeky Brahmaputry, kde se usadili, přidali se k nim pastevci, kteří bydleli vysoko v horách, naučili se obdělávat půdu a tím postupně vznikala tibetská civilizace.

Až do roku 1910 Tibet patřil do území s vládou dynastie Čhing, a v roce 1911 byl Tibet vyhlášen nezávislým státem v čele s dalajlámou (něco jako u nás prezident). Čína tohle ale oficiálně neuznala, a proto v roce 1949 si začala činit nároky na území s vládou Čhing - na Tibet. V roce 1950 byla z Číny poslána armáda s cílem podmanit si Tibet a připojit ho k Číně. Už delší dobu Číňané na Tibet tlačili - ničili kulturu, Tibet musel Čínu poslouchat - ale protože Tibet měl chudý lid a nevzmohl se na povstání, museli je poslouchat.Tak v roce 1951 odvezli úředníky z Tibetu do hlavního města Číny - Pekingu a pod nátlakem je donutili podepsat smlouvu ve které bylo, že Tibet přijal vládu Číny. Číňané pořád utlačovali Tibet, který už k Číně patřil a tak roku 1959 tibetský lid povstal proti Číně. Číňané měli ale lepší vojsko, byli silnější a tak byla vzpoura krvavě potlačena. Dalajláma asi se 100 tisíci obyvateli odešel do exilu - a to do Indie. Je tam dodnes.Tibet byl a dosud je uzavřenou zemí, i když oficiálně patří stále k Číně.

Vznik Himalájí

Když se původní masa země rozlomila, kontinentální plošiny se začaly jedna od druhé vzdalovat. Území, na kterém se dnes Tibet nachází, zůstalo součástí sibiřského bloku, který se otočil na jih k Tethisu, velkému moři, na jehož dně se stovky milionů let hromadily obrovské vrstvy sedimentu. Mezitím se od afrického kontinentu oddělila indická plošina a pomalu se posouvala od jihu, až začala tlačit na plošinu Sibiře. Asi před čtyřiceti miliony let se lože Tethisu pod tlakem začalo stlačovat, skládat a převracet do řady rovnoběžných hřebenů, které rozdělily oceán na dvě menší moře. Pohyb kontinentů pokračoval a s ním spojený tlak vzrůstal. Všechny masy, které se shromáždily na mořském dně, byly rozdrceny a donuceny jedna po druhé klouzat vzhůru. Postupně úplně zaniklo moře a vznikly Himaláje, které spolu s Kavkazem a Alpami změnily tvář pevniny.Pohyb pevniny stále pokračuje. Nedávné výpočty ukázaly, že Himaláj se za posledních 10 000 let zvedl o 297 m.

Dnešní Tibet

Do Tibetu se můžete dostat buď z Číny nebo přes Nepál. Zvolíte -li cestu z Číny, dostanete čínského průvodce, který vám ukáže všechny krásy Tibetu, a když zvolíte cestu z Nepálu a cestujete Tibetem sami, uvidíte jaké jsou rozdíly mezi lidmi. Ve městech žijí bohatí lidé, kteří mají velké paláce a stačí poodejít pár kilometrů a uvidíte velmi velmi chudé lidi, kteří nemají peníze skoro ani na oblečení a jejich děti žebrají a přebírají skládky s odpadky. Všichni však se chodí modlit do neuvěřitelně krásných zlatem vykládaných chrámů.

Podnebí a příroda

STŘECHA SVĚTA se Tibetu říká, protože jsou tam nejvyšší hory světa - HIMALÁJE. Ale i celkově jsou pastviny v průměru 4 000 - 5 000 m.n.m.

Země je obklopena prstencem bílých hor. V Himalájích leží i největší hora světa - MONT EVEREST ( po jejich Čumulangma).

V zimě, která přináší silný vítr a vznikají nepříjemné mraky písku, je v Himalájích velký dostatek sněhu, který vytváří zásobárnu vody. V níže položených oblastech je v zimě jen velice málo travnatých ploch zakrytých z poloviny kamením. Ale v létě, které přináší časté bouřky a deště, začne pršet, probouzí se tráva k životu. Začne rychle zelenat, začnou růst drobné květy a vrcholky hor pokryje čerstvý sníh. Cokoliv zeleného spásají místní zvířata - JAKOVÉ. Jak je silné, mohutné zvíře porostlé dlouhou hustou srstí, kterou se chrání před deštěm. Dává domorodcům mléko, z kterého se vyrábí jačí sýr a tučné maso. Vnitřnosti se jedí hned, maso se rozkrájí na kousky a nechá uschnout. Takto upravené maso je velmi vzácné. Z kůže se zhotovují vaky, čluny, deky, stany a oblečení. Kosti slouží jako materiál na výrobu nábytku, když jsou dobře obroušené prodávají se jako přívěsky na krk. Jejich trus se suší a topí se jím. Tibeťané používají pro samici od jaka zvláštní jméno - di.

Na jihu Tibetu se nachází pole, cesty, vesnice obývané lidmi, zatímco na severu se rozkládá planina Čhangthang. Čhankthank je moře zvlněných hřebenů, které se táhne až k obzoru a ještě daleko za něj. Tahle planina pokrývá skoro pět sedmin celé Tibetské plošiny, a to znamená, že jen dvě sedminy z celého Tibetu se dají obdělávat a většinou jsou ve 4000 m.n.m. Protékají tudy čtyři nejznámější tibetské řeky. Je to Indus, méně známá Satladž, Karnali a čtvrtá řeka Brahmaputra, která se v Tibetu nazývá Cangpo Čhenpo a na mapách je značená jako Jarlun Cangpo. Některé řeky nemohou odsud odtékat pryč. Malé množství dešťové vody, která naprší, se hromadí ve velkých bezodtokých pánvích a potom vyschnou nebo tam zůstanou.

Lidé a jejich život

Obyvatelé Tibetu se dají rozdělit do třech skupin. A to na kočovníky, kteří jsou se svým dobytkem rozptýleni po celé zemi, pak to jsou rolníci, pracující na svých polích a obchodníci, kteří cestují a sjednávají obchody.

V Tibetu už je jen málo kočovníků, avšak území na kterém se pohybují je značně rozlehlé. Ženy kočovníků se starají o rodinu a tkají a zhotovují Čhupu - tradiční oděv jak pro muže tak pro ženy. Rolníci bydlí ve svých staveních. Budují se ze sušeného bláta, mají ploché střechy na kterých se suší v létě dozrálé obilí. Většinu času tráví na svých polích, pěstují ječmen, soju, hořčici, pohanku, cibuli, česnek a v posledních dvou staletích také brambory. Jako nástroje používají motyku, rýč, lopatu, nejjednodušší tip pluhu a proutěné koše, nejvíce se však spoléhají na vlastní ruce a ramena. A poslední obchodníci jsou většinou silní, pozorní a velice zbožní muži s vyvinutým smyslem pro obchod, schopni ujít několik kilometrů, aby prodali své zboží.

Dřív bylo zvykem, že se dělali svazky jedné ženy s několika muži, většinou skupinou bratrů nebo naopak muž měl několik žen. I dnes je tolerováno, když má otec děti s více ženami ve více rodinách. Nyní smí však oficiálně mít Tibeťané jen dvě děti.

Dávná a moderní Lhasa

Lhasa je hlavním městem Tibetu. Do češtiny se přeloží jako "Sídlo Bohů". Leží na stejné (třicáté) rovnoběžce jako hlavní město Egyptu - Káhira. Když přijdete do Lhasy uvidíte nejhlavnější chrám-Džodhang. Ten obklopuje poutnický a obchodní okruh Barkor, který prochází úzkými uličkami mezi kamennými domy se skosenými stěnami. Lidé tudy chodí okruhy s modlitebními mlýnky, ale zároveň je tady taky obchodní okruh. Znamená to že tady najdete od každého něco. Látky, vesty, místní čepice, hedvábí, náboženské předměty, rukodělné výrobky z Nepálu, šperky, přívěšky z jačích kostí, tyrkys a další kameny, termosky, misky, pánve a hrnce, boty, svítilny a ještě spousta jiných věcí.

Nejznámější stavbou ve Lhase a symbolem Tibetu je palác POTÁLA se zlatými střechami a věžičkami. Tibeťané jej nazývaly palácem tisíce pokojů. Potálu nechal vystavět pátý dalajláma, aby z Lhasy vytvořil srdce Tibetu. V Potále bylo všechno - sídlila zde vláda, parlament, správní úřady a zároveň se uvnitř kaple nacházely pokoje, modlitební cely a hrobky. Ve skladech byly uloženy neuvěřitelné poklady - zlaté insignie tibetských králů, dávné zbraně a rukopisy potažené zlatem. Do sklepů se ukládaly zásoby pro celou zemi i pro kláštery a ve vězeních byli drženi významní zajatci. Od konce 18. století trávil v Potále dalajláma už pouze zimy, a proto se mu říkalo zimní palác. Nyní Potálou procházejí lidé z celého světa a obdivují historii.

Ve Lhase když jdete po silnici najdete toho hodně podobného jako u nás - cyklistické stezky, reklamní poutače, cestovní ukazatele. Po obou stranách cest stojí malé i velké obchody, diskotéky, kanceláře, zvláštně postavené restaurace. Lze tu však spatřit i tradiční zdi vystavěné z velkých kamenů a okna s dřevěnými trámy z dřívější doby.

Tu a tam lze zahlédnout chatrné budovy určené místními úřady pro studium a pro samosprávu země.

I v Tibetu je nyní přístupná internetová síť a to díky čínské úřední vládě, která investovala do optického kabelu 600 milionů jüenů.

Teprve v dnešní době se v Lhase buduje pro nás taková samozřejmost, jako je kanalizační a vodovodní systém.

Buddhismus

Buddhismus umožňuje dosáhnout nejvyššího stavu blaženosti čili nirvány. Jejich úspěch či neúspěch závisí na jejich jednání neboli karmě v každé pozemské existenci, neboť dobré i špatné skutky se sčítají. Podle nich se po smrti reinkarnují (převtělí) pro další život. Cílem je dospět ve vzhůru směřující spirále života až na její vrchol - do nejvyššího stavu blaženosti - nirvány. K tomu slouží mimo jiné mantry. To jsou soustavy slabik zjevně bez významu, prozpěvované jako kouzelný prostředek nebo zaříkávání.

Buddhismus je v podstatě klášterní náboženství.

Klášterní společenství se tvoří ze "Tří klenotů" buddhismu. Buddha (sám Mistr), Dharma (Učení) a Sangha (Společenství lidí konajících Učení). Na jejich základě byli vystavěny kláštery, kterých bylo v minulosti postaveno hodně a plnili se mnichy a mniškami, kteří se rozhodli věnovat se duchovnímu životu. V současnosti jejich počet v Tibetu značně klesl, ale i přesto lze v obnovených klášterech pozorovat každodenní náboženský život.

Muži a ženy oděni v čhupě s modlitebními mlýnky a růženci v rukou tráví své dny modlením. Za úsvitu dojdou do chrámu, zapálí vonné směsi, rozsvítí máselné lampy a jdou před bránu, kde položí svoji tvář k zemi. Navečer obcházejí poutnický okruh, přičemž recitují modlitbu a točí modlitebními mlýnky.Pro tibetské rodiny bylo věcí cti mít alespoň jednoho syna nebo dceru, kteří svůj život zasvětili buddhistické nauce.

Jedním z nejvýznamnějších mnichů v klášteře byl lékař, který se učil byliny a míchat léčivé nápoje, měřit tlak a především studovat posvátné texty Buddhy.

Uspořádání i rozměry klášterů se liší. U všech obvykle tvoří základ čtvercová budova se čtyřmi dveřmi, z nichž jedny zůstávají většinou otevřené. Uprostřed kláštera je oltář se sochami Buddhy a dalších posvátných mužů, před ním leží dvojitá řada polštářků, které mniši používají při náboženských obřadech. Venku přede dveřmi je veranda většinou ozdobená freskami. Současné kláštery nejsou schopny se o mnichy postarat, a proto je musí podporovat jejich vlastní rodiny. Z toho důvodu je přijímání nových mnichů omezeno. Na zaplacení základních výdajů si vydělávají velmi vynalézavě : chovají malá stáda většinou darovaných zvířat, tam, kde se zachovali potřebné znalosti, se vracejí k tradičnímu tibetskému léčitelství, staví ubytovny pro poutníky a turisty nebo vyrábějí a prodávají náboženské předměty, jakými jsou třeba modlitební praporky, malé sošky nebo knihy.

Nejdelším poutnickým okruhem v Lhase je Lingkor, který prochází moderními čtvrtěmi města. Může se stát, že se provoz na rušné hlavní třídě zastaví, protože z postranní uličky vyjde stará žena konající poklony zvané čhang. Přitom jí ani trošku nevadí, že to je právě ona, kdo blokuje asfaltovou silnici. Řidiči zůstávají stát, někteří se usmívají, někteří nadávají, ale všichni trpělivě čekají a až potom co odejde, se mohou rozjet.

Zvláštní zvyky

Když vyjdou Tibeťané na nějakou horu, připevní na strom nebo jinou úchytku obdélník barevné látky (jedna z pěti základních barev), na které je natištěná modlitba - říká se jim lungta neboli "větrný kůň". Aby ji lidé nemuseli pořád dokola recitovat, natisknou jí právě na látku a vítr má za úkol rozfoukávat modlitbu všude po zemi. Často jsou poškozovány počasím, ale nesmějí být odstraněny, dokud nejsou úplně zničené.

V Tibetu se jí psi, což je pro nás nepochopitelné. Je to pro ně úplně normální jídlo, které se prodává na trhu. Naopak kráva je pro ně zvíře posvátné a její maso by s neodvážili sníst.

Látky, které používají Tibeťané k výrobě oblečení jsou velmi pestré. Důvodem je to, že v Tibetu mají pouze velmi málo barev ve volné přírodě, všechno je hnědé, šedé, bílé nebo tmavě zelené. To si vynahrazují barevným oblečením a výraznými ozdobami na tělo i barevným zdobením v chrámech.

Tibetským národním jídlem je campa, mouka, která se mele z praženého tibetského ječmene (ječmen roste až v nadmořské výšce 4600 m). Po smíchání s čajem a přidáním másla vznikne kaše, která tvoří základní potravu Tibeťanů. Také jejich velmi oblíbeným jídlem je čhura, vyrobený zejména z jačího mléka.

Nejoblíbenějším alkoholem je čhang, který si tibeťané vyrábějí doma nejčastěji z ječmene, a připomíná náš burčák.

Rodiče často dávají svým dětem jména, která vyjadřují lidské vlastnosti (např.Džigme - nebojácný, Cchering - dlouhověký, Ješe - moudrost) nebo přírodu (Ňima - slunce, Dawa - měsíc, Sengge - lev), ale samozřejmě také jména z buddhismu (Norba - klenot, Dolma - ochránkyně, Čhogjal - král).

Vysvětlení symboliky tibetské vlajky

Ve středu vlajky se nachází bílá zasněžená hora, která symbolizuje zasněžené vrcholky hor Tibetu. Přes tmavomodré nebe nad bílou horou se rozprostírá šest červených pásů - symbol původních národů. Na vrcholku hory je slunce se zářivými paprsky svítícími do všech směrů. Ty symbolizují svobodu, duchovní a materiální štěstí a blahobyt všech bytostí žijících v Tibetu. Vpředu na svahu hory stojí pár zasněžených lvů s plápolající hřívou, kteří představují symbol duchovního a světského života. Krásný a zářící tříbarevný drahokam, který drží lvi, představuje tři buddhistické klenoty. Červenomodrý drahokam ležící u nohou lvů představuje správné chování, které hovoří o deseti buddhistických ctnostech a šestnácti způsobech lidského chování. Žlutý lem na obvodu vlajky představuje čisté zlato jako symbol Buddhova učení zářících do všech světových stran a všech dob.

Téměř 40% zemského povrchu leží v tropické zóně mezi obratníky. Vzduch se zde neustále otepluje, stoupá vzhůru a v podobě antipasátů vane směrem k obratníkům. V nižších výškách pod antipasáty také pravidelně vanou pasáty - od obratníků k rovníku. Rotace Země pasáty stáčí, a tak se tvoří klimatické rozdíly mezi západem, středem a východem kontinentu. Podnebí je ovlivňováno i sezónními monzuny a mořskými proudy.
Po silném výparu nad rovníkem houstne oblačnost, nejvíce v poledne, proto vznikají mohutné odpolední bouřky a přívalové deště. Na jaře a na podzim, kdy Slunce nad rovníkem(v zenitu) vrcholí, jsou lijáky obzvlášť prudké a označují se jako zenitální deště. Tato dvě období se nazývají obdobími dešťů. I po zbytek roku jsou zde srážky poměrně vysoké. Se vzrůstající vzdáleností od rovníku se prodlužuje období sucha ve střídavě vlhkých vnějších tropech na rozdíl od stále vlhkých vnitřních tropů na rovníku.

Vlhké tropy

Průměrné měsíční teploty zde kolísají mezi 24 a 28 C. Výkyv mezi nocí a dnem může být i 10 až 20 C. Průměrné roční srážky činí 1500 až 2500 mm, lokálně (u oceánů) jsou i vyšší. Vysoké teploty,vlhko a nepatrné pohyby vzduchu v pásmu rovníkových tišin vytvářejí tzv. skleníkové klima, tedy ideální podmínky pro rostliny.
Díky srážkám jsou rovníkové řeky velmi bohaté na vodu. Amazonka s tisíckrát větším průtokem než Vltava (150000m /s) je 10km široká, před ústím 80km, do oceánu přivádí asi 1/5 celkového říčního přítoku.
Tropické deštné lesy s více než 4000 druhy stromů zaujímají kolem 18% z celkové plochy lesů na Zemi. Les je uspořádán patrovitě. Od mechového patra, přes bylinné (do 1m), keřové (5m),po spodní stromové patro (10-20m), střední stromové, které ve 40m výšky vytváří souvislou "střechu" lesa, až po vyčnívající jedince horního stromového patra (60m). Rostliny se snaží co nejrychleji dosáhnout světla, kmeny a větve ovíjejí liány a porůstají orchideje, bromélie a další rostliny. Les obývá velké množství ptáků, hmyzu, plazů avšak velmi málo druhů savců.
Tamní státy obchodují se vzácným dřevem - mahagon,cedr, palisandr nebo teak [týk] , dříve s palmovým olejem a kaučukem. Těží se zde ropa a zemní plyn, rudy (Fe, Cu, Mn, U), zlato i diamanty. Pro lesnické využití není les příliš vhodný, protože na 1 hektaru rostou 3 - 4 stromy téhož druhu. V Amazonii zkoušejí pěstovat monokultury rychle rostoucích stromů, které se zpracovávají na celulózu pro vývoz.

Střídavě vlhké tropy

S rostoucí vzdáleností od rovníku splývají jarní a podzimní zenitální deště v jedno letní období dešťů . Srážek celkově ubývá a zimní období sucha je velmi zřetelné. Během sucha stoupají teploty až na 40 i 50 C ve stínu, v noci mohou klesnout k 10 C. Na okraji pouští nebo v horských oblastech se pohybují i pod bodem mrazu. Období dešťů provázejí odpolední bouřky a lijáky.
Řeky mají velmi kolísavý tok, leckde i vysychají. Těmto občasným řekám se v Africe říká vádí, v Austrálii creek. Pouze toky pramenící ve vlhkých oblastech mají vodu celý rok- např. Nil.
V územích s 2-3 měsíci sucha střídají deštný les vlhké savany, dále suché savany, křovinaté savany a pouště.
Stále zelené tzv. galeriové lesy vlhkých savan jsou tvořeny dvěma patry. Svrchní v období sucha opadává. Rostlinstvo suchých savan připomíná park. Nad úroveň trav vystupují baobaby (Afrika), blahovičníky (eukalypty, Austrálie),akácie, pryšce a další křoviny.
Savany vynikají množstvím zvěře. V Africké krajině žijí stáda antilop, zeber, žiraf, pakoňů, buvolů, z šelem lvi, leopardi, gepardi. Více zalesněné oblasti obývají sloni, dále termiti, kobylky, u řek žijí volavky, plameňáci, hroši, krokodýli. V jihoamerických savanách llanos neboli campos nalezneme jelence. Z dalších savců jsou hojní pásovci, pes hřivnatý, mravenečník, morče, viskača, mara. Největším ptákem je nandu pampový. Na náhorních plošinách žije lama, alpaka, vikuňa a guanako. Pro australské savany a křovinné polopouště jsou typičtí vačnatci, papoušci, andulky, pštros emu. Z plazů jsou charakteristické agamy a scinkové, z šelem pes dingo.
Obyvatelé savan jsou rolníci a chovají dobytek. V sušších oblastech se pěstuje kukuřice, podzemnice olejná, fazole, proso a hlíznaté plodiny. Na zavlažovaných pozemcích nalezneme cukrovou třtinu, bavlnu a kávovník. Půdy se zde brzy vyčerpají. Praktikuje se proto střídavé zemědělství. Popelem z vypalované trávy i lesů se hnojí pole. Po několika letech obdělávání nechají ležet ladem.

Tunisko - referát
I. základní informace
- řekni a přečti ty základní informace

Oficiální název: Tuniská republika
Rozloha: 164 000 km2
Počet obyvatel: 9,5 milionu
Hlavní město: Tunis
Státní zřízení: republika s prezidentem Zine El Abidin Ben Ali
Náboženství: Islám
Jazyk: úředním jazykem je arabština a francouzština
V turistických oblastech se domluvíme německy, francouzsky, anglicky
Měna: Tuniský dinár TND, který se dělí na 1 000 Milimů - 1 dinár - I USD - 40Kč
Časová posun: plus jedna hodina v letních měsících
II. mapa
- ukaž na mapě
- ukaž okolní státy
- podle polohy řekni, kolik je v letních měsících a zimních měsících stupňů
- a moře jaký obléhají stát
- ukaž pohoří, řeky, města a ostatní
III. historie
- přečti
- Tunisko je země, jejíž historie sahá do daleké minulosti, je to země, ve které v běhu staletí zanechalo své stopy mnoho kultur a civilizací.Původně pobřeží kolonizována Foiničany od 6. století př. Kr. centrem mocného městského státu Karthága. Po 2. punské válce zničeno Římany, později součást římské provincie Afrika. Území v 5. století dobyto Vandaly, roku 534 Byzancií. Na počátku letopočtu bylo jedním ze středisek šíření křesťanství. V 7. století Tunisko bylo dobyto muslimskými Araby a herberské obyvatelstvo obráceno na islám. Na konci 16. století bylo Tunisko obsazeno Osmanskou říší a stalo se centrem pirátů, na nichž byla státní pokladna závislá po několik století. V polovině 19. století nastala francouzská expanze, v roce 1883 se Tunisko stalo francouzským protektorátem. Z války bylo Tunisko obsazeno Německem, roku 1943 převzala správu de Gaullova "Svobodná Francie". V roce 1956 Francie uznala plnou nezávislost Tuniska ( do té doby členská země Frncouzské unie), hlavou byl konstituční monarcha, i když skutečnou moc měla předseda vlády. Monarchie byla zrušena v roce 1957. Tunisko byla vyhlášeno republikou, prezidentem se stal Burgiba sesazen pro senilitu. Jeho nástupce Zín al- Ábidín Ben Alí vládl se vzrůstajícími autokritickými tendencemi, provázenými porušováním lidských práv. Na druhé straně se Tunisko stalo jedním z mála arabských států, který aktivně bojuje s islámským fundamentalismem Ve volbách roku 1994 se poprvé od vyhlášení nezávislosti dostal do parlamentu opoziční poslanci. V prezidentských volbách získal jediný kandidát Ben Ali pro sebe 99, 92% hlasů.

IV.Turistický ruch
- naveď, že budeš povídat něco o turistice a její podtématech
- pošli fotky po třídě
úvod:
- Do Tuniska směřuje většina turistů pod ochrannými křídly cestovních kanceláří se zajištěným ubytováním i stravováním.
kdy přijet:
- Samozřejmě , že nejvíce turistů jezdí do Tunisu převážně v letních měsících, i když menší výjimku bývá první polovina srpna, kdy zde teploty ve stínu mohou přesahovat i 35 stupňů. V poslední době se do Tuniska jezdí po celý rok, je ovšem dobré si dopředu zjistit, co zde můžete například v zimě očekávat, protože na koupání v moři to rozhodně v té době není a mnoho lidí je například překvapeno studenými večery.
Peníze:
- Dovoz a vývoz místní měny je přísně zakázán!
- Vyměňuje se na letišti
- 1 dinár - 1 USD- 40 Kč

Nakupování:
Popiš formu nakupování
- Smlouvání o ceně je nepsané pravidlo při nákupech na SUKU (arabské tržiště). Většinou zde lze cenu
usmlouvat až na 1/3 původní nabídky. Zásadně se nesmlouvá v hotelech, a státních obchodech. Nákupy se tedy nejčastěji týkají nápojů či suvenýrů nebo posezení v kavárnách. Do země ještě nedorazil bum supermarketů, takže obchodní síť tam má nejčastěji podobu menších soukromých obchůdků typu koloniál edy s nabídkou všeho. Ceny se v kamenných obchodech neliší. Jiné je to v případě tržišť - tam je smlouvání součástí nákupního obřadu. V aglomeracích jsou ceny samozřejmě vyšší než ve vnitrozemí. Otvírací doba státních organizací jsou v sobotu po obědě a v neděli zavřeny celý den

Orientační ceny
Ceny jsou tu převážně v normě někdy trochu zvýšené
Chléb - I kilogram 16Kč
Mléko- 18 Kč - I litr
Pivo - půl litru - 40 Kč
Pohled - 10 kč

Víza
- Pro organizovanou turistiku s cestovní kanceláří není vízová povinnost, pro individuální cestovatelé ano.
Vystavuje je Turecké velvyslanectví.

Na co si dát pozor:
- V Tunisku je přísně zakázáno fotografovat a filmovat uniformované osoby, policejní a státní budovy a může se stát, že při vašem nedodržení vám bude film zabaven.
popiš smysl jejich náboženství
- Díky jejich náboženství - islámu je v zemi situace celkově dobrá, pouliční kriminalistika je minimální. Snad jedině dávat pozor na věci na pláži.
- Nesmějí se dovážet zbraně všeho druhu, explozivní materiál, onamné a psychotropní látky.
- V době modlení je vstup do mešit zakázán a pozor na vstup odhaleným ženám.

Doprava:
- taxi je zde nepraktičtějším a nejlevnějším dopravním prostředkem. Městská taxi jsou žlutá a fungují na stejném principu jako v ČR. Kilometr průměrně stojí 9 korun.

Zdravotní péče:
- V případě nutné lékařské pomoci se lidé obrací na recepci hotelu která zajistí převoz do zdravot. zařízení.
zdravotnictví je zde na velmi vysoké úrovni.

V.Památky:
Na území Tuniska se nacházejí ruin mocného starověkého Kartága, které také proslulo svými válkami se starověkým Římem. V hlavním městě Tunisu se kromě jiného nachází druhé nejvýznamnější muzeum v Africe - Muzeum Bardo. Pro milovníky antiky je zde spousta příležitostí ke shlédnutí nádherných antických památek. Největšími areály zachovalých památek je slavná Dougga a méně známá Sbeitia. Římské koloseum v EL jemu je jedno ze čtyř největších dochovaných na světě. Na mně významné antické památky můžete narazit i na jiných místech. V Tunisku se nalézá jedno ze čtyř svatých měst muslimů - Kairouan. Vyniká především krásnou velkou mešitou, kterou mohou navštívit i nevěřící, což je v arabském světě vzácná vyjímka.

VI.Řemesla:

Řemeslo je zlatý náramek," říkávají obyvatelé Tuniska, jako by chtěli vyjádřit svůj vřelý vztah k řemeslům. Ten je ostatně zřejmý každému, kdo kdy vkročil na tuniská tržiště - súky. Arabský duch na takovém místě zaútočí na všechny smysly. Je slyšet tlukot kladívek kovotepců, kteří před svými krámky vyrábějí mosazné talíře a vázy. Je možné přejet dlaní přes chladnou glazuru keramických výrobků a ucítit přitom vůni mátového čaje, linoucí se z otevřených dveří dílny. A konečně pro oči je tu nepřeberná galerie barev a tvarů koberců, výrobků z kůže, zlatých náramků a tkaných přehozů. V úzkých a klikatých uličkách, kde většinou tržnice bývají, tomu všemu vévodí vzrušené hlasy prodávajících a kupujících.

LÉTAJÍCÍ KOBERCE

Létající koberce se tu sice neprodávají a asi ani nevyrábějí, ovšem jinak se tuniské koberce pyšní krásou přímo pohádkovou. A také prodej koberců bývá epizodou z Tisíce a jedné noci. Šikovný obchodník před zákazníkem rozvíjí jeden koberec za druhým, přičemž vybrat si není jednoduché. Zvlášť když potenciální kupec sedí v místnosti doslova obalené koberci, v příjemném chládku popíjí přeslazený mátový čaj a poslouchá plynulý proud chvály, jenž na své koberce mistr pěje. A podaří-li se někomu nakonec ten svůj koberec vybrat, nemůže se vyhnout následnému smlouvání o cenu, bezpodmínečné součásti arabského obchodování.
Tam, kde se koberce vyrábějí, se také většinou prodávají. A tak není obtížné spatřit ženy a dívky - neboť jde o výlučně ženskou práci - sedící u rámů s napjatými osnovami. Na osnovu se váže jeden uzlík za druhým, řádky uzlíků se pak železným hřebenem přirážejí k hotové části. Uzle se váží ve stejném směru a vlněná vlákna se většinou odstřihávají ve výšce 16 mm. Podle počtu uzlíků se určuje hodnota koberce - čím více, tím dražší je výsledné dílo. Na čtvereční metr se zpravidla vejde 100-200 tisíc uzlů, u luxusních koberců z jemné příze jich může být až půl milionu. Tyto koberce jsou ale tak drahé, že jsou prakticky neprodejné

NAD HRNČÍŘSKÝM KRUHEM

Mluví-li se v souvislosti s Tuniskem o hrnčířství, padnou jistě názvy dvou míst - Nábel a Džerba. Hrnčířství tu bylo proslulé už v antické době, dnes se obě střediska vydala trochu odlišnými směry.
Na Džerbě se vyrábějí nádoby bez glazury, amfory a jiné "hrnce" určené převážně na skladování potravin. Povrch těchto nádob se zdobí vrypy, vlnovkami, žlábky či otisky prstů. Tradiční výrobní postup se zachovává dodnes jen s nepatrnými odchylkami. Hrnčířský jíl se rozloží na zem, zalije mořskou vodou a nechá odpočívat. Když zmizí voda, jíl se rozšlapáváním zpracuje na mazlavou hmotu a teprve pak je možné začít s vytáčením nádoby. Malým obřadem je i vypalování - v hrnčířské peci se zapálí olivové větve a polena, pak se přidá palmové dřevo. Vypalování trvá kolem pěti dní.

V RYTMU KOVOTEPCOVA KLADÍVKA

Jsou nepřehlédnutelní. Mladí i staří, krásní i obyčejní - muži, kteří sedí mezi svým vystaveným zbožím a kladívkem a dlátkem zdobí další talíř. Pod jejich rukama se objevují elegantní ornamenty či ozdobné arabské nápisy. Dnes tvoří nedílnou součást každé tržnice, každého města. Nebylo tomu tak ale vždy.
Talíře, vázy a ostatní mosazné předměty totiž nepatří mezi tradiční domácí výrobky. Jde o napodobeniny marockých, egyptských, iráckých a indických předmětů, i když dnes už s nepřehlédnutelným "tuniským přízvukem". Výrobky jsou určeny hlavně pro turisty - ostatně právě oni svým zájmem přispěli podstatnou měrou k rozkvětu tohoto řemesla.
Zcela určitě však mají tuniský původ výrobky ze zlata a ze stříbra. Jejich výrobou jsou proslulá tři města - Tunis, Sús a Sfax. Pověstné jsou tuniské šperky ze stříbra se svými filigránsky zpracovanými ornamentálními vzory. Šperky mohou mít i magickou moc, tak jako známá Fatmina ruka, amulet proti uhranutí.
Zajímavosti

Jejich život:

Mohlo by se zdát, že kolem půl páté ráno, kdy se v hotelových komplexech na pobřeží probouzejí první většinou němečtí - turisté, aby svými osuškami obsadili volná lehátka u bazénů, ještě život na tuniském ostrově Djerba nezačal. Vždyť i Hans či Joachim poté, co zaberou svá oblíbená místa, se vrací zpět do postele. Cizinci ale většinou netuší, že Djerba v té době již dávno žije. Stačí si například zajít ve čtyři ráno do centra hlavního města ostrova, do Houmt Souku. Středoevropan může být najednou v šoku: jsou čtyři ráno, ale kavárničky již otvírají, trousí se do nich první hosté - pozor, výhradně muži - a objednávají oblíbenou malou sladkou kávu či oslazený mátový čaj, do nějž se pro ochucení ještě dávají piniové oříšky.

Ženy versus islám

Obsah hovoru bývá téměř vždy stejný: práce, obchod, politika a... ženy. Často cizí ženy, tedy cizinky. Vlastní nevěru totiž berou místní muži jako zcela přirozenou záležitost a zejména postarší Němky, Skandinávky či Francouzky sem pravidelně jezdí, aby chytily v objetí svalnatých mládenců druhou mízu

Turecko se rozkládá na poloostrově Malá Asie a menší
části (3% rozlohy země) leží v Evropě. Ovládá dva
strategicky důležité průlivy - BOSPOR a Dardanely
spojující Černé moře se Středozemním. Evropská část,
Trákie,leží na sever od Marmarského moře a hraničí
s Bulharskem a Řeckem. Asijskou část obklopuje Černé moře na severu, členité pobřeží na západě omývá moře Egejské a jižní pobřeží moře Středozemní. Na východě Turecko hraničí postupně s Gruzií, Arménií
a v Kurdistánu s Íránem a Irákem, na jihu pak se Sýrií.

Základní údaje
rozloha: 779 452 km2
hlavní město: Ankara

podnebí:  nadm.      průměrné teploty     roční úhrn
           výška       leden-červenec         srážek
Istanbul:    15m      5,6       23,1           679mm
Ankara:     861m     -0,7       23,3           367mm
Izmir:       28m      8,3       26,7           700mm
Kars:      1755m    -11,5       17,4           750mm
Anamur:      45m     11,7       28,4           650mm

Nejvyšší hora: Ararat 5165,největší jezero: Van 1675 km2, nejdelší řeky: Kizil Irmak 1180 km, Eufrat (v Turecku 1260 km)
Počet obyvatel:(1994) 60 750 000, podle jiných zdojů
61 800 000
Státní zřízení: pluralitní republika s jednokomorovým
parlamentem
Ozbrojené síly: celkem 480 000, pozemní vojsko
370 000, letectvo 60 000, námořnictvo
50 000
Největší města: Istanbul 7 650 000,Ankara
(hlav.město) 2 950 000, Izmir
2 050000, Adana 1 125 000, Bursa
1 025 000, Gaziantap 740 000, Konya
650 000, Mersin 510 000
Úřední jazyk: turečtina
Etnické složení: Turci 87%, Kurdové 10%, Arabové
1,5%, ostatní 1,5%
Náboženská příslušnost: sunnitší muslimové 90%,
šíité 9,5%, ostatní 1,5%
Měna: 1 turecká lira (TRL)=100 korusi
Hrubý domácí produkt: (HDP,1993):143 mld. US
Hrubý domácí produkt na osobu: (1993) 2 350 US
Naděje dožití při narození: muži 68 let, ženy 72 let
Struktůra HDP: zemědělství a rybolov 16,7 %,
těžba 1,8%, průmysl 22%,
stavebnictví 6,5%, služby 53%
(doprava a spoje 14,5%,obchod
17,5%,finančníctví 7,5%,veřejná
správa a obrana 10,5%)
Povrch a podnebí
Velkou část Turecka vyplňuje rozsáhlá v průměru 900-1300m vysoká náhorní plošina zvaná Anatólie lemovaná téměř po celém obvodu horami. Podél severního pobřeží se táhnou Pontské hory vrcholící na východě masivem Kackar (3937m). Na západě jsou nevysoká pohoří rozčleněna hlubokými údolími řek s malými náplavovými nížinami. K jižnímu pobřeží se prudce sklánějí tři hřebeny více než 3000m vysokého pohoří Taurus. Na jihu Anatólie se zvedají vyhaslé vulkány (Erciyas Dagy 3916m), v jejichž měkkých sedimentech - Tufech vznikla známa skalní města Kappadokie. Ve východní části země se zvedá rozsáhlá
Arménská vysočina s Araratem v Kurdistánu jižně od velkého slaného jezera Van leží pohoří Hakari (4168m).
Častá zemětřesení spolu s gejzíry a dalšími projevy půdy postvulkanické činnosti svědčí o tom, že oblast je aktivní. Evropskou část tvoří úrodné nížiny obklopené nízkými horami.
Podnebí je středomořské subtropické, silně ovlivněné nadm. výškou. Vnitrozemí má kontinentální klima s velkými výkyvy teplot, horkým létem
a mrazivou zimou a s dlouhotrvající sněhovou pokrývkou. Hojné srážky má pouze černomořské pobřeží (až 2500 mm). Více než 1000 mm srážek dostávají i hory na západě a svahy pohoří Antitaurus. Ostatní oblasti mají 400 - 600 m, suché vnitrozemí jen 300mm i méně srážek. Na černomořském pobřeží rostou husté, převážně jehličnaté lesy.
Dějiny
Malá Asie byla svědkem rozmachu a pádu mnoha velkých světových říší. Příchod indoevropských Chetitů
Ze střední Asie kolem roku 1900 př.n.l. znamenal počátek velké Anatolské říše. V 6.století př.n.l. ovládla
Anatólii Perská říše. Alexander Veliký (356-323 př.n.l.)
dostal oblast pod řeckou kontrolu a v 1.st př.n.l. připadla Římské říši.
V 11.st.n.l. obsadili Malou Asii muslimští Seldžukové - turečtí nájezdníci z východu.
Osman 1.(1258-1326),vládce severozápadní Anatólie, se tradičně pokládá za zakladatele Osmanské říše. Koncem 15.století obsadili Turci staré hlavní město Cařihrad (Konstantinopol), které přejmenovali na Istanbul, a získali tak kontrolu nad Malou Asii. Pozdější vládci, hlavně Suleman 1. (1494-1556), posunuli hranice říše daleko na východ do sevení Afriky a Evropy.
V roce 1951 se stalo Turecko členem NATO. Vleklý spor s Řeckem ohledně Kypru znamená stále velkou překážku tureckým snahám o vstup do Evropského společenství. Jako reakce na rozsáhle teroristické hnutí došlo v roce 1980 v zemi k vojenskému převratu, avšak od roku 1983 byla opět povolena činnost politických stran. Koncem 80.let odpor kurdských separatistů na jihovýchodě přerostl v partyzanskou válku.

Souhrn
Turecko se rozkládá na poloostrově Balkán a na poloostrově Malá Asie. Evropská část je mnohem menší než Asiiská jen 23 764km2. Asiiská má rozlohu
755 688km2. Obě části jsou od sebe oddělené průlivy Bospor a Dardanely a Marmanským mořem. Turecko je omýváno ze severu mořem Černým, z jihu mořem Středozemním, ze západu moři Egejským
a Marmanským. Na Evropské pevnině sousedí
s Řeckem (212km) a s Bulharskem (269km). V Asii sousedí s Gruzií, s Arménií (610km), s Íránem (454km),
s Irákem (331km), se Sýrií (887km). Hlavní město je Ankara a největší město Istanbul (6 mil.obyv.).
V Turecku jsou stepi, polopouště a případné kamenité
pouště kde rostou kavyly a pelyňky. Ve středomoří rostou duby, myrta a vavříny. Z dalších plodin jmenujme alespoň jedlý kaštan, javor, platan a olivy.
Z kulturních plodin se zde nalézají palmy, fíkovníky
a banánovníky. Zvířena závisí na oblasti. Dělí se na stepní a lesní. Ve vnitrozemí je možno se setkat
s gazelami, divokými kočkami, kunami, srnci a jeleny. V horách žijí i levharti. V lesích jsou navíc mufloni, rysi, divocí osli a divoká prasata. Velké množství je ptactva. Jednak jsou to datli, drozdi, kukačky, sýkorky, ale i rackové, čápi, volavky, čejky, divoké kachny a divoké husy. K typickým ptákům ve stepích patří i supy. V horách je možno spatřit orla, poštulku či sokola.

První nejrůznější zájmové a sebevzdělávací organizace, ale i turistické a cestovatelské spolky v tehdejším Rakousko - Uhersku, vznikaly v 70. a 80. letech 19. století. S nezbytností obnovy a regenerace sil pro stupňování výkonů v zaměstnání přicházela na svět i otázka užití dnů pracovního volna a trávení volného času lidí. Volný čas počal vtiskovat rytmus své době, vtahoval do víkendové a odpočinkové části týdne hlavně u lidí ve městech stále širší vrstvy obyvatelstva, zejména průmyslového proletariátu. S rozvojem starých a vytvářením nových sportovních činností a disciplín, se k nám rozšířilo i cestování a turistika. Zejména lidé z měst už tehdy objevovali krásy tehdy nedotčených vesnic a osad, pořádali organizované výlety na památná či poutní místa, ale i do mnohdy ještě neznámých a neprobádaných horských oblastí.

Od roku 1881 působil v Jeseníkách Moravskoslezský sudetský horský spolek ve Frývaldově (Jeseník) a od tohoto roku lze počítat organizovanou turistiku v Jeseníkách. Spolek měl už do jednoho roku na 950 agilních členů. V té době, přesně 11. června 1888 vzniká v Praze první česká turistická organizace - Klub českých turistů, jehož předsedou se stal známý cestovatel Vojta Náprstek. Začátkem 90. let byla činnost KČT rozšířena z Čech i na Moravu a Slezsko. Výrazněji se však činnost KČT v Jeseníkách projevila až po první světové válce, po roce 1918. Z počátečního chození a cestování jen tak pro zábavu na přelomu 18. a počátkem 19. století, se postupně vyvinuly aktivity organizovanější a pravidelnější. Počaly se řešit takové věci, jako nedostatek turistických map a průvodců, nedostatek a značná absence zázemí míst pro občerstvení, noclehy poutníků a turistů, nebo objektů jen pro ukrytí před nepohodou hor.

Mezi první organizované návštěvníky Jeseníků patřili tehdy odvážní turisté z řad převážně německých studentů a profesorů (z Opavy, Vídně, Vratislavi), nebo i někteří hosté lázní z Karlovy Studánky, kde blízkost hor přímo vybízela k výletům do vrcholové části Praděda. Památnými se staly i každoroční poutě ke kostelíku na Vřesové studánce. Výstup na Praděd, tehdy většinou ještě ze strany Koutů proti toku Desné, přes Švýcárnu, se stal jakousi "módou" maloměšťáků z přelomu 19. a 20. století. Ubytovna Švýcárna byla zbudována roku 1829 a za své jméno vděčí Švýcaru Egenderovi ze Siementhal, kterého povolal kníže Liechtenštein, aby podle švýcarského vzoru zde zřídil salaš pro pastvu dobytka, také místo pro nouzové noclehy. Podobně, ale až od roku 1863, sloužila turistům i Ovčárna, která nahradila starší pastevecký objekt asi z roku 1820 (v nižší poloze). S počátky turistiky v Jeseníkách jsou spjaty například lovecké chaty - Františkova myslivna z r. 1865 (patřila Františku Kleinovi), nebo Alfrédova chata z konce 19. století (patřila Alfredu Harrachovi), ale také zájezdní hostince při císařských silnicích na Červenohorském sedle a na Skřítku. Hostinec na Červenohorském sedle v roce 1903 vykoupil Moravskoslezský sudetský horský spolek a stal se základnou pro zbudování rozsáhlejší turistické základny v Jeseníkách, naproti tomu zájezdní hostinec na Skřítku si pronajal šumperský odbor turistického spolku.

Mezi hlavní činnosti KČT a horských spolků patřilo značkování a úpravy turistických tras. Turisticky nejvyhledávanějšími lokalitami v Jeseníkách se staly - Praděd, Červená hora, Šerák a Revíz. Později přibyly vyznačené cesty i v okolí Jeseníku, Javorníku, Zlatých Hor a Šumperka. Pro zimní provoz byla už v r. 1908 zajištěna značkovacími tyčemi hřebenovka z Ramzové přes Červenohorské sedlo až na Praděd, a o rok později trasa pokračovala přes Ovčárnu na Skřítek. Obdobně byla v té době vytyčena cesta ze Starého Města na Králický Sněžník. Pro osvětové i vědecké účely došlo v létě 1908 z iniciativy turistického odboru v Olomouci ke zřízení botanické zahrady pod Petrovými kameny (Sudetengarten), za první světové války však tato rarita hor zpustla. S úpravou tras a značkováním souviselo i vydávání map, bedekrů a turistických průvodců. První mapa se značením turistických tras byla vydána r. 1882 Johannesem Ripperem (zeť zakladatele lázní Jeseník V. Priessnitze). Od roku 1885 až do začátku druhé světové války vycházel časopis Altvater, a to jako orgán Moravskoslezského sudetského horského spolku.

Pro podporu turistiky a zavedení běžného komfortu cestování v Jeseníkách bezesporu patřila výstavba nových horských chat a dalších objektů. Přebudováním na místě původních salašnických objektů vznikla roku 1887 chata Švýcárna. Po požáru Ovčárny roku 1910 nechal Řád německých rytířů postavit na stejném místě nejdříve menší dřevěnou ubytovací chatu, později ve 20. letech byla rozšířena na horský hotel. Roku 1912 nechal kníže Liechtenštein postavit chatu na Králickém Sněžníku. Jesenický turistický spolek už v roce 1883 vybudoval jakousi ochrannou chýši pod Pradědem - na místě dnešní chaty Barborky. Mezi další chaty vybudované turistickým spolkem patřila tzv. Jiřího chata na Šeráku, postavená roku 1888 jako srubová chata s věžičkou. Roku 1893 chata vyhořela a obnovena byla už jako kamenný objekt a později v roce 1926 byla ještě dále rozšířena. Červenohorské sedlo bylo na začátku minulého století významným centrem německého turistického svazu. Ten roku 1903 zde zakoupil zájezdní hostinec, v roce 1910 zde poblíž otevřel novou chatu a v roce 1917 zde, za finanční prostředky z odkazu majitele rapotínských skláren Schreibera, dokončil další chatu. Později ve 20. letech byly chaty ještě zmodernizovány a také rozšířeny. Svojí historii v roce 1932 začala psát nad Starým Městem pod Sněžníkem, nedaleko Velkého Vrbna, dnes chata Paprsek, původně nazvaná Slezská chata, později ještě chata U Ráje.

Turistické spolky na přelomu 19. a 20. století pro podporu turismu a poznání kraje stavěly také kamenné rozhledny. Jednalo se tehdy hlavně o rozhlednu na Biskupské kupě u Zlatých Hor (1898), rozhlednu na Zlatém chlumu u Jeseníku (1899), rozhlednu na Zámeckém vrchu nedaleko Krnova (1903) a nejvyšší 33,5 m vysokou rozhlednu na Králickém Sněžníku, která byla zbudována kladským turistickým spolkem na polské straně - 1973 z havarijních důvodů zdemolována. Na nejvyšší moravské hoře na Pradědu započala stavba rozhledny roku 1904, zpřístupněna byla v roce 1912. Jednalo se o okázalou stavbu 32,5 m vysokou s restaurací a ubytovacími pokoji. Stavební stav se z důvodu užití nevhodného nasákavého kamene rok od roku zhoršoval, nepomohly ani dílčí opravy v letech 1926 - 1934, stavba po válce chátrala a nakonec se v roce 1959 zřítila.

Rozvoj cestování a turistiky v Jeseníkách na přelomu 19. a 20. století byl úzce spjat i s počátky lyžování. Je chloubou města Bruntálu, že prvním nadšencem pro lyžování v horách byl učitel a spisovatel Viktor Heeger z Bruntálu. Podle dochovaných zpráv si z norského Osla objednal za 11 zlatých lyže a už v zimě roku 1887 tyto prvně zkoušel v bruntálském parku. Lyžování hodně propagoval i jako redaktor lesnického časopisu, zvláště mezi lesníky a horaly. Z iniciativy Viktora Heegera byl roku 1893 v Olomouci také ustaven Moravskoslezský spolek lyžařů, který svá první soustředění pořádal v Bruntále a Rýmařově. K průkopníkům lyžování v Jeseníkách koncem 80. let 19. století patřil také vrchní lesmistr dr. Otto Grohmann, který lyže přivezené z Vídně předvedl k velkému zájmu přihlížejících zase ve Vrbně pod Pradědem. Z nadšenců té pionýrské doby je možno ještě jmenovat například nadlesního Hugo Pekarka z Vidlí, nebo lesmistra Dresslera v Karlově Studánce. Mezi první lyžařské společnosti patřila z roku 1893 skupina pod vedením továrníka Maxe Springera z Rýmařova, v roce 1905 vznikl Zimní sportovní spolek v Jeseníku a první lyžařské výcviky se uskutečnily v Jeseníku a na Ramzové. Svaz pro cizinecký ruch započal s prvními lyžařskými kursy na Ovčárně, ve Starém Městě pod Sněžníkem, na Švýcárně pod Králickým Sněžníkem a v polské Miezygorze. V roce 1913, ještě před první světovou válkou, došlo k ustavení Severomoravského Ski klubu, který se stal základnou pro další rozvoj zimních sportů a zejména lyžování v Jeseníkách.

Rozvoj zimních sportů, horské turistiky, rozvoj cestovního ruchu a rekreace v Jeseníkách patřily v rámci naší vlasti vždy mezi oblasti s dlouhou tradicí, také mezi oblasti s nejlepším zázemím a nakonec ve sportu i mezi oblasti s dobrými výsledky. To všechno je zajisté ale pokračováním a výsledkem práce dlouhé řady průkopníků turistiky, sportování a popularizace Jeseníků z období také před sto lety.

Ukrajina
Ukrajina ZÁKLADNÍ ÚDAJE: Oficiální název (český): Ukrajinská republika, Ukrajina Oficiální název (originální) Ukrajinska respublika, Ukraine Státní zřízení: republika Členství v mezinár. Organizacích: OSN, SNS Hlavní město Kijev /Kyjev/ Rozloha: 603 703 km2 Počet obyvatel: 51 00 000 Úřední, resp. užívané jazyky: ukrajinština (úř. j.), ruština, běloruština, jidiš, rumunština aj. Kontinent: Evropa Měna: hřivna Typ území: nezávislý stát PŘEDSTAVITELÉ: PREZIDENTI 1991-1994 Leonid Makarovyč Kravčuk od 1994 Leonid Danilovyč Kučma Přímořský stát ve východní Evropě u Černého moře. Ve starověku zasahovaly ukrajinské území výboje Skytů a Sarmatů, černomořské pobřeží bylo kolonizováno Řeky. V 5. století př. n. l. vznikla na pobřeží Azovského moře Bosporská říše, která přetrvala téměř devět století. Od přelomu letopočtu až do novověku bylo území dnešní Ukrajiny (podobně jako území Ruska) oblastí, kde se konstituovaly či kterou putovaly kočovné kmeny z euroasijských stepí do vlastní Evropy (Hunové, Chazaři, Avaři, Bulhaři, Maďaři). Ve stepích mezi řekami Dněstrem a Dněprem se patrně konstituovali i Slované, kteří od 6. století osídlili většinu východní a část střední Evropy. Sjednocením východoslovanských kmenů při řece Dněstru vznikl pod vlivem vikingských válečníků (Varjagové) v druhé polovině 9. století první slovanský státní útvar na území části dnešní Ukrajiny, Běloruska a Ruska : Kyjevská Rus. Jižní oblasti byly obsazeny kmeny Polovců. Ve 13. století se zmocnili velké části země Mongolové (Tataři). Po rozkladu Zlaté hordy byla země postupně rozdělena mezi mocnější sousedy: Litvu , Polsko , Uhry, Moskevské knížectví, jih pak ovládali krymští Tataři a Osmanská říše . Roku 1654 byla Perejaslavskou radou přijata dohoda o sjednocení Ukrajiny s Ruskem. Realizována byla roku 1667 připojením levobřežní Ukrajiny a v letech 1793-1795 připojením Ukrajiny pravobřežní (v souvislosti s druhým a třetím dělením Polska). Současně probíhala v 18. století postupná likvidace turecké moci při černomořském pobřeží. Původní autonomie Ukrajiny byla v Rusku zcela eliminována a země byla přeměněna v běžné gubernie. Státní existence byla nakrátko obnovena po ruské revoluci a konci 1. světové války na střední a východní Ukrajině. V občanské válce 1918-1920 byli ukrajinští nacionalisté poraženi, po rusko-polské válce 1920 až 1921 byly západní části Ukrajiny připojeny k Polsku. Roku 1922 se Ukrajinská SSR stala jednou z ustavujících republik SSSR . Za II. světové války byla Ukrajina okupována Německem . Po roce 1945 byly k Ukrajině připojeny části západní Ukrajiny, Podkarpatská Rus (na úkor Československa ), roku 1954 pak administrativně na pokyn Chruščova i Krym (u příležitosti 300 let sjednocení Ukrajiny s Ruskem). V roce 1986 došlo k jaderné katastrofě v ukrajinském Černobylu, jejíž následky Ukrajina pociťuje dodnes. V souvislosti s rozkladem SSSR vyhlásila Ukrajina roku 1991 samostatnost. Zakládající člen SNS z prosince 1991. Nový stát se potýká s hospodářským propadem, musí čelit separatistickým tendencím Krymu. Ukrajina se zřekla jaderných zbraní, které zdědila po bývalém SSSR, a jedná s Ruskem o rozdělení černomořské flotily.

Urbanizace zahrnuje kulturní, ekonomické i sociální změny společnosti a je jednou z klíčových složek její modernizace. Zároveň však urbanizace přináší koncentraci obyvatelstva ve městech a městských regionech.

Na Filipínách je patrná celkem vysoká hustota zalidnění, dosahující až 228 obyv/km2, což je značný nadprůměr vyspělých evropských zemí (pro srovnání: ČR má 131 obyv/km2). Přičemž počet obyvatel (71,4 mil.) se bude stále zvětšovat. Průměrný roční přírůstek byl například v letech 1990-2000 2,25%. Zajímavá je statistika věkového složení. Obyvatel mladších 15 let je 38,4% a populace starší 65 let pouze 3,5%. Co z toho vyplývá? Jasná statistika, že klesá průměrná délka života a naopak se dále rozrůstá počet obyvatel. Svědčí o tom i poměrně malé procento obyvatel v produktivním věku. V posledních letech také ovšem stagnuje index rozvoje společnosti, který dosahuje pouze 67,7%! Naopak je zde poměrně vysoká gramotnost, necelých 95%. O jisté míře stagnace může vypovídat i průměrná fertilita žen, která na jednu ženu dosahuje výšky 3,6. Ukazatel hrubé porodnosti je hodnoty 28,6. Zatímco mortalita se může chlubit indexem 5,8. Ve společnosti připadá na 100 žen v průměru 101,6 muže. A městská populace (řekněme míra urbanizace) dosáhla 54%.

Dobře. To jsou však jen holá fakta, ale co z toho pro Filipínce vyplývá? Především bychom si měli uvědomit nepříliš velký HDP, který neumožňuje všem obyvatelům možnost v sociálně zabezpečeném prostředí. Díky narůstající míře urbanizace začínají v některých částech Manily kolabovat nemocnice a sociální zařízení, šíří se epidemie, vznikají nové formy chorob. Lidé se do jádrových oblastí stěhují záměrně za prací, avšak ani ta zde není zaručena. Často žijí na samých periferiích, zakládají nová předměstí, která se pak dále propojují. Špatná infrastruktura jen napomáhá dalšímu vzrůstu. Hromadění odpadů, smog a především nedostatek potravin a pitné vody jsou teď trnem v oku nejenom OSN. Bída živí rostoucí kriminalitu, drogy, prostituci, násilí. S tím vším se dnes a denně setkávají lidé žijící v Manile. Chudoba je zde patrná na každém rohu. Bohužel, nejvíce dětí mají lidé z nejnižších vrstev. A nejchudší plodí zase nejchudší…

Mezi stěžejní příčiny filipínské urbanizace nepatří vidiny z televizních reklam (které lákají za lepším životem do měst), nýbrž nadnárodní společnosti, které nutí stát k přechodu na jakýsi pokročilejší druh hospodářství. Následuje ztráta důvěry fondů ve fiskální politiku a následné položení filipínské ekonomiky na lopatky. Ale nemuselo by tomu tak být. Jsou města, jež se s urbanizací vyrovnala celkem obstojně (za všechna jmenujme třeba NYC, Tokio…), ale bohužel, stagnace rozvoje filipínské politiky nepomáhá zmírnění této "civilizační choroby".

Urbanizace je hlavním neduhem Filipínské republiky. OSN měla pravdu, když v jedné ze svých zpráv uvedla: "Pokračující urbanizace, pokud nebude nějakým způsobem řízena, by se mohla stát životu nebezpečným prvkem při rozvoji asijských velkoměst, poškozené životní prostředí a pětkrát větší emise totiž vážně ohrožují zdraví lidí…"

Na přelomu 19. A 20. Století se z U.S.A. stala nejmoc-
nější sv. velmoc(A je až do teď).Velká možnost prac.
příležitostí,slušné mzdy a dobrá životní úroveň velmi lákala přistěhovalce a tak do U.S.A. přijíždělo čím dál tím více lidí.Důkazem je např. to, že od r.1860 do
r.1900 vzniklo 676.tis. patentů a později byla poprvé
zavedena pásová výroba(kol.roku 1907-Ford model T
(vyráběl se od roku 1908-27)).
Americká společnost dlouhou dobu nebyla omezena hranicemi a tak v pod-statě vznikla pověst o velké svobodě.
Američtí přistěhovalci museli mít velkou odvahu,
sebevědomí a museli vyvinout velké úsilí, aby
mohli obstát vzrůstající konkurenci v prac. místech,
avšak díky spokojenosti s pracovními podmínkami
nevznikaly v Americe žádné odbory a dělnické strany.
Za celý tento vývoj Am.společnosti měli odpovědnost
dvě strany - republikáni a Demokraté.Tyto strany
se od sebe v podstatě příliš nelišily, rozdílně ře-
šily pouze místní problémy a později se obě dvě strany
snažily o reformy.Představiteli těchto reforem byli
Theodor Roosevelt(za Rep.) a W. Wilson(za Dem.).
Pověst Americké svobody a demokracie tím jen posílila.

Demokraté:
Založena v r.1828 a navázala tak na Dem. stranu Thomase Jeffersona z konce 18.stol.V Am. občanské
válce se postavila na stranu Jihu a po vítězství Severu ztratila vliv, který znovu získala až koncem
19.stol.Představitelé:T.W.Wilson,F.D.Roosevelt,H.S.
Truman,J.F.Kenedy.

Republikáni:
Založena po rozkolu v Dem. strany v r.1854.Za Am.
Občanské války byla na straně severu a po vítězství
získala značný vliv,avšak v 90.letech 18.stol. se
střídala u moci s Demokraty.Představitelé:T.Roosevelt,
H.C.Hoover,D.D.Eisenhower,R.M.Nixon,R.W.Regan,G.Bush.

Theeodore Roosevelt:
Bratr Franklina Delana Roosevelta,r.1901-9 am.
Prezident.Nc za mír.(1906)
Thomas Woodrow Wilson:

Velká Británie (s oficiálním názvem United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland) je jedním z nejvyspělejších států Evropy, 7. hospodářská velmoc světa. Hospodářství patří k předním státům G8, členem Evropské unie i NATO.

Velká Británie je parlamentní monarchie. Doslovný překlad jeho anglického názvu je Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Velká Británie je složena z několika států, z Anglie (Londýn), Walesu (Cardiff), Skotska (Edinburg) a Severního Irska s hlavním městem Belfast.

Velká Británie je ostrovní stát s nížinnými oblastmi na jihu a horskými pásmy na severu ostrova. Nejznámější jsou Kaledonské hory, Grampiany, Penninské hory a Kambrické pohoří. Ve Skotsku se nachází jezero Loch Ness (396 km2), přes které prochází Kaledonský průplav. Důležitou řekou je Temže (338 km), další řekou je Humber. Podnebí Velké Británie je ovlivněno Atlantikem, oceánské klima s chladnými léty, mírnými zimami a častým přísunem srážek. Velká Británie je také známa hustou mlhou.

Velká Británie je stát národnostně jednotný, ale velký počet imigrantů z rozvojových zemí. Hustota zalidnění je 239 obyvatel na km2.

Velký problém je v náboženském vyznání, Angličané jsou anglikánští křesťané (evangelíci), ale obyvatelé Severního Irska jsou římští katolíci. Severní Irsko se chce z tohoto důvodu osamostatnit, ale Angličané to nechtějí. Některé radikální organizace bojující za osamostatnění (IRA) používají radikálního způsobu, teroristického způsobu, při kterém zahynulo již několik set civilistů.

Největším městem je Londýn s populací 7 miliónů. Dalšími stotisícovými městy jsou Birmingham, Leeds, Glasgow, Sheffield, Bradford.

Velká Británie čerpala v minulosti z koloniálních zdrojů. Z kolonií v Indii, Hong-Kongu, bývalé trestanecké kolonii Austrálie a z Kanady. Nyní tyto vztahy přerušeny, Hong-Kong vrácen Číně 1997. Vlastní surovinové zdroje černého uhlí vytěženy, suroviny musí dovážet a to železnou rudu ze Švédska, ropu a zemní plyn ze Severního moře, dále dováží kaučuk.

Průmyslovou oblastí byly a jsou města Birmingham, Sheffield, Manchester, Leeds. Na obřeží přístavy Glasgow, Newcastle, Liverpool a Cardiff.

Průmysl navazuje na suroviny, strojírenský, potravinářský, hutnictví železa a oceli v přístavech.

Velká Británie produkuje auta Rols Royce, s Francií letadla Concord a textilní stroje.

Energie je dodávána ve 20% z vodních elektráren a 80% z tepelných. Ve Skotsku vodní energie.

Zemědělství se zaměřuje především na chov dobytka, především krávy (nemoc \"šílených krav\"), ovcí, skotu, vepřů a drůbeže. Pěstuje se pšenice, ječmen, cukrová řepa, brambory a chmel především v jižní části Anglie (Cornwallský poloostrov) a ve Walesu. V minulosti hojný rybolov, nyní již upadá.

Londýn je centrem obchodu a financí. Po celém světě známá Londýnská burza je největší v Evropě.

Doprava je vysoce rozvinutá, letecká, železniční i silniční. Největší na světě je potrubní doprava ze Severního moře (ropa a zemní plyn). V Londýně známé letiště Heathrow.

Turistický ruch především v Londýně a Edinburghu. Univerzitní města Oxford, Cambridge.

Velké Británii patří zámořská území, z těch nejznámějších Gibraltar, Falklandy, Kajmanské ostrovy, Bermudy, Monserrat a ostrov Svaté Heleny.

Zajímavostí je skotské megalitické pohřebiště Stonehenge.